Zřícenina hradu Okoř

Zřícenina hradu Okoř

Nádherná zřícenina hradu se nalézá nedaleko Prahy. Jeďte vlakem do st. Noutonice a odtamtud asi 2,5 km po turistické značce na hrad. Pod hradem je hospoda, cukrárna, občerstvení. cca 300 m od hradu je parkoviště (pouze pro osobní auta).

Historie

Jak ukázal současný archeologický výzkum, již ve 13. století zde existoval objekt charakteru hradu s mimořádně výstavnou kaplí. Stavebníkem dnešního hradu se před rokem l359 stal bohatý přední měšťan Starého Města pražského František Rokycanský (Frána Rokycaner). Do podoby hradu se významně zapsali koncem 15. století páni z Donína a ve století následujícím Bořitové z Martinic. Jako mnoho dalších českých hradů i Okoř byl těžce postižen za třicetileté války a noví majitelé jezuitská kolej u sv. Klimenta na Starém Městě pražském jej museli pro své potřeby barokně upravit. Po zrušení řádu Josefem II. v roce 1773 byl hrad ponechán svému osudu a velmi rychle zchátral. Nezaměnitelná silueta jeho působivé zříceniny inspirovala v 19. století množství romantických umělcú, jejichž zájmu Okoř vděčí za to, že je jedním z našich hradů v té době nejčastěji zobrazovaných.

Františkův hrad zaujal horní část skalky obtékané Zákolanským potokem. Za malým před hradím, které se obrací ostrou hranou k protilehlé výšině, měl výstavné jádro s velkou obytnou věží v čele. Ta pohltila starší kapli a srostla s komplexem palácových křídel, z nichž z jižního do nádvoří vystupovala ještě menší čtverhranná věž, do bloku okolo obdélného nádvoří. Další prújezdní křídlo záhy nahradilo i původní bránu, tvořenou pouze portálem v čelní hradbě pod velkou věží. Vysunutí rdonjonu, obíhaného ještě parkánem, před líc brány, kterou tak mohl velmi účinně chránit, bylo nezbytné, neboť se zde nenacházel příkop.

V této podobě náležel Okoř mezi nejnáročně,jší české šlechtické hrady doby karlovské. Zřejmě i proto se až do konce 15. století nedočkal pronikavějších změn. Velkou pozdně gotickou přestavbu, dokončenou zřejmč roku 1494, provedli až páni z Donína. Kromě úprav jádra se projevila především zlepšením obrany schopnosti hradu. Nezbytnost zajistit staršímu sídlu ve změněných podmínkách vedení boje možnost aktivní dělostřelecké obrany vedla k výstavbě nového vnějšího opevnění při patě skalky se dvěma polookrouhlými dělostřeleckými baštami. Do takto vzniklého nového areálu se přesunuly funkce předhradí a nově zde vznikl i pivovar. Bývalé předhradí (od této doby třetí nádvoří) mohlo být využito v souvislostech obytného provozu hradu, jak dokládái stavba objektu tzv. rc fekráře. Vznikla zde i studniční věž. Nejpozději v této době se stal součástí obranného systému hradu i rybník, který jej obklopil ze tří stran. Nehezpečnou výšinu východně od hradu musela zajistit samostatná předsunutá bašta. Další podobu Okoře formovaly renesanční a barokní úpravy.

Okoř Františka Rokycanského, je nepochybně nejnáročnějším stavebním podnikem bohatých pražských patriciů. Příslušníci těchto rodin si v okolí Prahy ve snaze vyrovnat se šlechticům budovali v průběhu 14. století četná výstavná sídla. Žádné však nesnese srovnání s monumentalitou a náročností Okoře. Hrad je klasickou ukázkou velké blokové dispozice a v době svého vzniku náležel k nejvýstavnějším objektům v zemi. Pozdně gotická přestavba umožnila majitelům hradu rozvinout podnikání ve vlastní režü a jádru hradu dala nezbytný obytný komfort. Výstavba nového opevnění se snažila eliminovat nevýhody vyplývající z polohy, která byla v nových podmínkách vyloženě nešťastná a kterou hrad dostal do vínku při svém vzniku ve 14. století. 1 když systém nepatřil k nejprogresivnějším, vtipná kombinace s vodní plochou učinila i v tomto ohledu z Okoře v dobových souvislostech kvalitní objekt.

Erby významnějších držitelů hradu

Erb "Rokyncanští z Okoře"Erb "Martinicové"Erb "Páni z Donína"Erb "Jezuité"

Pověsti

O krásné Julianě

 

Rytíř Sukorád, který sídlil před věky na Okoři, měl přesličnou dceru Julianu. Mnoho rytířů přicházelo tehdy na Okoř, aby tu v turnajích sklidili slávu a dobyli si obdivu i srdce krásné dcery hradního pána. Marně však žádali o její ruku a nadarmo se pokoušeli získati si její náklonnost.
„Zle, Juliano, činíš,“ domlouval otec dceři, „že své nápadníky odmítáš. Půjdou se jinam poohlédnouti po nevěstě, a až oprchá půvab, který zdobí tvoje mladá léta, budeš trpce želeti, žes pošlapala svoje štěstí.“
Po takové řeči otcově Juliana velmi zesmutněla, avšak setrvala dále ve svém odporu a stranila se hlučných hradních zábav.
Nelibovala si v rytířských hrách, nerada se strojila v bohatý, přepychový šat, zato si však ráda vyjela koňmo z hradu do údolí Zákolanského potoka, pod malebné, zalesněné stráně. Tam v hustých olšinách opodál hradu vesele klapal neveliký, avšak úhledný mlýnec. Před mlýnem stával a na příjezd krásné Juliany čekával mladý mlynář, junák jako jedle vzrostlý, černých vlasů, zraků sokolích.
Líbil se dceři rytířově a ona jemu neméně. Žel, že mu chyběl hrad i erb, bez nichž se nemohl odvážiti požádati rytíře o jeho dceru. Leč mladí lidé nepřipouštěli si zatím starosti o svoji budoucnost a spokojili se tím, že mohou spolu prožíti několik šťastných chvilek.
Rytíř Sukorád, nevěda si rady s dcerou odříkající se vdavek, dal zavolati na hrad babu Filomenu, hadačku, která se vyznala v kouzlech, aby poradila, jak vzbuditi v srdci dívčině lásku. Hadačka natrhala laskavce, dala dívce píti odvar z čarovných bylin a zašila jí tajně v roucho žabí kost – avšak její čáry a kouzla nijak nepomohly.
Zkušené oko stařenino brzy uhádlo, že příčina jejího odporu vězí jinde. Sledovala potají Julianu na jejích vyjížďkách a jednoho dne vešla s tvářemi, v nichž se zračila zchytralost a škodolibost, do komnaty okořského pána.
„Netrestejte, pane milostivý, starou bábu za to, že vám musí oznámiti neveselou novinu. Nepomohlo moje čarování, nemám moci odvrátiti vaši těžkou starost, neboť panna Juliana již dávno své srdce zadala.“
Rytíř, překvapen tou zprávou, pokročil proti hadačce a upřel dychtivě zrak v její snědé, vrásčité tváře.
„A kdo jest jejím vyvoleným?“ zeptal se vzrušeným hlasem.
„Člověk prostého rodu, Vnislav, syn mlynáře Koldy,“ odpovídala hadačka, ustupujíc opatrně ke dveřím.
Rytíř zbrunátněl v obličeji, oči mu vzplály divokým hněvem. A jak mu mocná pravice sjela bezděky na jílec těžkého meče, padla polekaná babice strachy před ním na kolena a počala ho prositi, aby byl milosrdný a neutrácel v hněvu život mladých, pošetilých lidí.
Vnislav měl štěstí, že byl člověkem svobodným, jehož nemohl okořský rytíř potrestati, nemaje nad ním žádného práva. Zato všechen hněv otce, uraženého v pochybné rytířské pýše, postihl nebohou Julianu. Nelítostný otec dal ji vsaditi do vězení, z něhož se ani na krok nesměla hnouti, dokud by se mlynářova syna neodřekla.
Juliana, pobledlá žalem, s očima od pláče opuchlýma, trávila nyní strastiplné, nekonečné hodiny v chladném vězení, z jehož okna, obráceného k západu, nebylo viděti do údolí, kde zarmoucený jinoch marně očekával její příjezd. Hradní zeď vyrůstala zde ze strmé, nepřístupné skály, a právě proto upraveno bylo tady vězení, z něhož nebylo možno uprchnouti. Nešťastná dívka chtěla v zoufalství svůj život ukončiti a vrhnouti se do závratné hloubky, avšak v tomto činu jí zabránila pevná mříž v okně.
Vnislavovi nezůstalo tajno, co se stalo s jeho milenkou. Hluboce dojat jejím osudem, přemýšlel, kudy chodil, jak by ji vysvobodil z vězení. V mysli se mu vynořil smělý, odvážný plán, rostl a mohutněl, až konečně dospěl v pevné rozhodnutí, neotáleti déle a provésti ihned smělý čin. Vypravil se za noci k hradu pod okno komnaty, v níž byla dívka uvězněna, a smluvil se s ní, že nazítří, opět v tuto dobu přijde na hrad a z vězení ji vysvobodí. Jen aby přichystala provazec, po němž k sobě přitáhne pevný provaz a v okně jej upevní tak, aby se mohl po něm vyšplhati vzhůru. Prolomí v okně mříž, a jakmile se dostanou oba dolů, stejným způsobem překročí i hradby. V okořském údolí dole pod vesnicí čekati bude již chlapec s dvěma dobrými, rychlými koni…
Jako duch připlížil se Vnislav příštího dne večer k hradu, a když mu Juliana dala znamení, že je vše připraveno, vyšplhal se hbitě na skálu. Dívka vytáhla provaz, upevnila jej a za chvíli již svalnaté ruce mladého mlynáře ohýbaly železné pruty v okně, jako by to byly vrbové proutky. Vnislav se protáhl otvorem, stanul tváří v tvář nebohé Julianě.
Chvějíce se úzkostí o nově se rodící štěstí, překonali milenci statečně i ostatní překážky, stojící jim v cestě. Šťastně dostihli okořského údolí, vsedli na koně, rozjeli se k jihu, aby si kdesi v dalekém, cizím kraji vyhledali nový domov.
Hrad jim zmizel za zády, úzkost je opustila. Ustali v klusu, brali se dále krokem. V háji nad Tuchoměřicemi se zastavili, přivázali koně ke stromům a usedli vedle sebe na hebký mech, aby si oddychli a pověděli si navzájem o svých strastech.
Když se chystali jeti dále, ozval se na cestě dusot koňských kopyt. Jati zlou předtuchou, že jsou vyzrazeni, že je honí rytíř s čeledí, pospíšili k svým koním. Avšak dříve, nežli se octli v sedle, zastoupil jim rytíř Sukorád cestu. Namířil pistoli na svoji dceru, padla rána – a nešťastná Juliana se skácela k zemi. A když se Vnislav sklonil, aby uložil umírající na lůžko z mechu, zasažen byl i on novým výstřelem ukrutného otce a klesl mrtev vedle milenky.
V těch místech byli oba pohřbeni a po čase byl tu postaven pomník, svítící svou bělí v zeleni lesa jako světlý přízrak. Kdo tudy šel, zastavil se zde a truchlil nad osudem nešťastných milenců.
Rytíř Sukorád, trýzněn výčitkami svědomí, opustil svůj hrad, zbudoval si vedle jejich hrobu poustevnu a dokonal tu život v lítosti nad svým černým skutkem.