Zámek Průhonice

Zámek Průhonice

První písemná zpráva o vsi Průhonice je sice z roku 1270, kdy byli mezi purkrabími Pražského hradu připomínáni Zdislav a Oldřich z Průhonic, ale podle stáří vesnice je nutno posunout nejméně o sto let nazpět. Důvodem je datum vysvěcení kostela Narození Panny Marie 1187, který se v něm dochoval. Domněnku, že ves je starší, podporují i románské části kostelíka. Vedle tohoto kostelíka byly také archeology odkryty zbytky staré tvrze. V polovině 14. století získávají Průhonice páni z Říčan a nechávají v místě, kde stojí dněšní zámek vystavět opevněnou gotickou tvrz.

Tento rod sedí na Průhonicích do devadesátých let 14. století, kdy se dostává ves do majetku pražských měšťanů. V roce 1404 se ves s tvrzí dostává do majetku Jana Dubečského z Dubče. Za vlastnictví tímto rodem je tvrz někdy v 15. století přestavěna. Je k ní přistavěna hranolová věž a v zadní části předsunuté opevnění s válcovou baštou. Když pak roku 1508 rod Dubečských vymírá po meči, dědí Průhonice Žofie Dubečská, provdaná Zápská ze Záp. Tento rod vlastní Průhonice až do roku 1616 a v době své vlády zde nechává tvrz přestavět na renesanční zámek. Ve zmíněném roce 1616 kupuje zámek od Alžběty z Donína, rozené Zápské ze Záp císařský tajný rada Rudolfa II. Ondřej Hannewald z Eckersdorfu. Ondřej zde nesedí dlouho, ostatně jako většina dalších majitelů a v roce 1629 zámek prodává Magdaléně Heleně Puchámové, rozené z Valdštejna. V období třicetileté války se na vsi a zámku značně podepsalo a tak další majitel, kterým byl Antonín Binag, kupuje panství zcela zpustošené. Antonín se svým otcem zde opravují pouze kostel a v roce 1656 prodávají panství Ondřejovi Borovanskému z Borovan. Ani on ale zámek neopravil. Stalo se tak až po jeho smrti v roce 1669, kdy se dostává do majetku jezuitů z koleje u sv. Klimenta na Starém Městě pražském. Jezuité zámek drží do roku 1685, kdy jej prodávají sekretáři dvorské komory Janu Detřichovi z Rummerskirchenu. V průběhu 18. století rychlé změny majitelů pokračovaly / 1712 hraběnka Kornelie z Trautmannsdorfu, 1718 Albrecht Maxmilián Antonín Desfours, 1748 Ottavio Piccolomini /. V druhé polovině 18. století pak zámek upadá a je využíván jen k hospodářským účelům. Lepších časů se zámek dočkal až v roce 1802, kdy jej kupuje od Adama Dohalského z Dohalic Jan hrabě Nostic – Reinek. Jan nechává zámek opravit a přabudovat v klasicistním stylu. K zásadní přestavbě zámku dochází až v roce 1885, kdy se dcera Alberta hraběte z Nostic Marie Antonie Gabriela vdává za Arnošta hraběte Sylva – Taroucc. Hrabě Arnošt nechává zámek v letech 1889 – 1894 přestavět v novorenesančním stylu a nechává také u zámku zřídit unikátní anglický park, který se řadí k nejkrásnějším v Evropě. Celý projekt ale hraběte finančně vyčerpal a on byl nucen v roce 1927 vše odprodat státu. V roce 1954 vzniká v zámku geobotanická laboratoř. Dnes je zámek i z parkem v majetku Botanického ústavu.

Stručná historie majitelů panství

Z ŘíčanZ ValdštejnaZápští ze ZápTrautmanndorffovéDesfoursovéDohalští z DohalicNosticové
Z Říčan

z Říčan

  Předkem pánů z Říčan byl Petr ze Všechrom, který mezi lety 1260 – 1270 nechal vystavět Říčanský hrad. O hrad přichází během husitských válek. Hrad zůstává neobydlen a v 16. století zcela zpustl. V polovině 14. století se rod dělí na několik větví a již koncem tohoto století vlastní např. Průhonice, Hořovice, Švihov, Humpolec atd. Pánové z Říčan byli typickými představiteli renesanční šlechty. Studovali na vysokých školách doma i v cizině a své vzdělání využívali k uplatnění svých politických ambicí. Zastávali úřady krajských a zemských soudců a hejtmanů. Za stavovského povstání se ovšem někteří členové rodu, jako například Jan Litvín z Říčan, postavil na stranu stavů a dokonce se osobně účastnil defenestrace roku 1618, kdy pomáhal vyhazovat z oken Pražského hradu císařské místodržící Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. Za tato svá jednání příchází o své majetky a v některých případech, jsou i uvězněni. Jako třeba Pavel z Říčan, kterému hrozil dokonce trest k smrti, ale byl změněn na šest let žaláře na Zbirohu. Potomci pánů z Říčan si pak postupně získávají důvěru Habsburků, ale počátkem 19. století tento rod vymírá.

Z Valdštejna

z Valdštejna

Valdštejnové odvozují svůj původ od Markvarticů. Nejstarší známý předek rodu českých Markvarticů je Markvart z Waldsteina, komoří krále Vladislava II., který je zaznamenán už v roce 1159. Markvarticové měli ke konci 13.století pod správou téměř celé Pojizeří, vlastnili v okolí velké množství statků a byli prvním šlechtickým rodem v celých severních čechách. Markvartici se rozdělili na pány z Lemberka, z Michalovic, z Velešína, z Valdštejna a z Vartenberka.
Roku 1260 zakládá Zdeněk z rodu Markvarticů nedaleko Turnova hrad Valdštejn, podle kterého se nadále tato rodová větev nazývá. Valdštejnové hrad vlastní až do 80. let 14.století, kdy jej kupují Vartenberkové. Díky mnoha potomkům / jen Zdeněk měl šest synů / se Valdštejnové ve 14. století dělí na mnoho dalších větví, které se nazývají podle svých hlavních sídel. / lomnická větev, štěpanická, brtnická, skalská, újezdská, hostinská, poličanská, miletínská, hradišťská, dobrovická, heřmanická a duchcovská.
Nejslavnější člen rodu Albrecht z Valdštejna, slavný vojevůdce z 30.leté války pocházel z heřmanické větve. Valdštejnové zastávali po celé generace mnoho významných postů ve správě země a vlastnili statky po celých Čechách. Potomci tohoto rozvětveného rodu žijí nadále v zahraničí.

Trautmanndorffové

Trautmanndorffové

Trautmannsdorffové pochází ze Štýrska. V 16. století, roku 1598 jsou povýšeni do panského stavu a nachází uplatnění u císařského dvora. Maxmilián Trautmannsdorff se díky svým schopnostem uplatnil jako diplomat císaře Ferdinanda II, pro kterého v době českého povstání vykonal řadu cenných služeb. Za toto byl roku 1623 povýšen do hraběcího stavu a také se mu otevřela cesta ke koupi levných konfiskovaných statků. Maxmilián kupuje například Horšovský Týn, který tomuto rodu náležel až do roku 1945. Svou kariéru si pojistil i tím, že konvertuje na katolickou víru. Umírá roku 1650 jako vážený a velmi bohatý muž. Roku 1805 získává rod knížecí titul. Trautmannsdorffové vlastnili Litomyšl, Pecku, Jemniště, Lipnici atd.
Po roce 1945 členové tohoto rodu odchází do zahraničí, zejména do Rakouska, kde žijí dodnes.

Desfoursové

Desfoursové

Rod Des Fours pochází z Brabantska v dnešní střední Belgii. Brzy však přesídlili do Lotrinska, kde se rod dělí na lotrinskou a českou větev. Zakladatelem české větve byl Mikuláš Des Fours, který za třicetileté války bojoval na straně rakouského císařství, kde dosahuje hodnosti císařského generála a později roku 1634 titulu říšského hraběte. Roku 1625 mu Albrecht z Valdštejna svěřuje velení nad jedním jízdním plukem. Za své služby dostává od Valdštejna roku 1628 Hrubý Rohozec a Malou Skálu. V době spiknutí vídeňského dvora proti Valdštejnovi se Mikuláš Des Fours staví na stranu císaře a za svou zradu Valdštejna je také náležitě odměněn. Roku 1636 je přijat mezi českou šlechtu. Mikuláš umírá roku 1661. Roku 1798 se František Václav Des Fours oženil s dcerou posledního hraběte Walderode, Antonií hraběnkou Walderode z Eckhausen a tak spojují oba rody nejen smlouvou manželskou, ale spojují i oba erby a rod se nadále nazývá Des Fours-Walderode. Tento rod drží v Čechách majetky až do roku 1945, kdy jim byl na základě Benešových dekretů vyvlastněn. Po roce 1989 zažádal Karel Friedrich Des Fours – Walderode / poslední vlastník zámku Hrubý Rohozec / o navrácení majetku, ale vše se zkomplikovalo jeho účastí v sudetoněmecké straně.

Dolhatští z Dolhaltic

Dohalští z Dohalic

Prvním doloženým předkem tohoto rodu byl Bořek z Dohalic, který zde seděl od roku 1475 do roku 1505. Dohalští zde sedí až do roku 1658. Bořek Dohalský působil jako zemský soudce za rytířský stav, měl četné kontakty a koncem 15. století uskutečnil několik výhodných nákupů okolních statků. Během 16. století se rod Dohalských značně rozrostl, ale žádná z těchto větví nedosáhla výraznějšího významu. Až roku 1726 byl Václav Vratislav Bořek Dohalský povýšen do panského stavu a roku 1729 do stavu hraběcího.
Tento rod vlastnil např. Přívozec, který vyženil roku 1748 Jan Kryštof Dohalecký, když se oženil s Annou Alžbětou Vřesovickou z Vřesovic. Koncem 18. století zde jeho potomci postavili barokní zámek s velkou okrasnou a ovocnou zahradou. Dohalští zde sedí až do roku 1905. Dále třeba Nadějkov /1703 – 1730/ a Vysoké Veselí / 1533 – 1672 /.
Dohalští z Dohalic jsou dodnes prokazatelně žijícím rodem.

Nosticové

Nosticové

Předkem České větve Nosticů byl Hartwig z Nostic, jeden ze tří synů Kašpara z Nostic. Jeho pravnuk Jan Nostic po sobě zanechává dva syny, Ottu II. a Jana Hartwiga.
  Otta je zakladatelem linie na Rokytnici. Roku 1675 je tato linie povýšena do stavu svobodných pánů, roku 1692 do stavu říšskohraběcího. Roku 1890 tato linie hrabětem Josefem Nosticem vymírá.
Jan Hartwig založil linii Rienecků. Působil jako tajný rada a vrchní kancléř českých zemí. Hlavním sídlem linie Nosticů-Rienecků byl nejprve zámek Pakoměřice a po zřízení zámku Měšice přenesli své hlavní sídlo roku 1775 tam.
Mimořádnou osobností tohoto rodu v Čechách, která usměrnila vývoj celého rodu v Čechách byl ale Otto Nostic druhý syn Kašpara Nostice, který po porážce českého povstání roku 1620 využil svého postavení a bezohlednou politikou proti poraženým stavům se snažil zalíbit u vídeňského dvora. Při rozprodávání zkonfiskovaného majetku patřil k nejhamižnějším a skupoval celé panství i pražské domy. Když roku 1630 zemřel, patřili již Nosticové k nejbohatším z českého panstva.
K dalším významným představitelům rodu patřil František Antonín Nostic-Rieneck, byl považován za nejvýznamnějšího představitele tzv. zemského patriotismu, hájil české království i český jazyk před záměry Vídně. V letech 1781 – 1783 nechal vystavět budovu Tylova divadla, jeho pražský dům se stával centrem společenského života, setkávali se zde významní učenci i aristokracie.
Po druhé světové válce byli Nosticové z Čech odsunuti a jejich majetek zkonfiskován. Dnes převážná většina členů tohoto rodu žije v Německu a v Rakousku.

 

Přidat komentář

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.