Kunratický zámek

Kunratický zámek

 První písemná zmínka o vsi Kunratice je z roku 1287. Další zmínka je z roku 1289, kdy Kunratice drží člen významné pražské patricijské rodiny František Velflovic, který v letech 1320 – 1323 zastával úřad staroměstského rychtáře a díky štědrým finančním půjčkám si i udržoval přízeň Českého krále Jana Lucemburského. Z roku 1336 se zachovala první zmínka o zdejší tvrzi. Od roku 1357 patří Kunratice do majetku komorníka Karla VI. Pešla z rodu Olbramoviců. Po něm zde sedí jeho syn Prokop, který ves roku 1407 prodává králi Václavu IV. Lucemburskému. Za vlády Jiřího z Poděbrad bylo kunratické pavství zastaveno Vilému z Riesenberka a Rábí, později se dostává opět do majetku královské koruny a až v roce 1530 za vlády Ferdinanda I. Habsburského se Kunratice dostávají do dědičného vlastnictví Václava Zimi z Novosedel. Ten Kunratice drží do roku 1535, kdy je kupuje Jindřich Berka z Dubé. Ani on zde ale nesedí dlouho a již roku 1541 se novým majitelem stává Mikuláš Hýzrle z Chodů, který byl nucen zrenovovat zdejší značně zchátralou tvrz. Hýzrlové zde sedí až do roku 1602, kdy ves kupuje pražský měšťan Josef Marek, předek rodu Voříkovských z Kunratic. Josef Marek zde sedí pouze do roku 1616, kdy Kunratice kupuje Petr svobodný pán z Liebenthalu. Petr se ale aktivně účastní stavovského povstání proti Ferdinandovi II. Habsburskému. Po prohrané bitvě na Bílé hoře je odsouzen ke ztrátě majetku a donucen k opuštění země. Tak se Kunratice v roce 1622 dostávají do majetku Ofky Griespekové z Griespachu. Od ní se panství dostává k její dceři Veronice, která se pak v roce 1626 provdala za Jindřicha Malovce z Malovic. Po Jindřichovi dědí Kunratice jeho syn Maxmilián, jenž celé panství odprodal v roce 1671 novoměstskému hejtmanovi Václavu Čabelickému ze Soutic. Jelikož zdejší panství v době pobělohorské značně utrpělo, snažil se Václav zubožené panství znovu postavit na nohy. Po jeho smrti v roce 1687 dědí panství jeho syn Jan František, který zde nechává na místě staré tvrze v roce 1688 vystavět nový trojkřídlý, dvoupatrový, ranně barokní zámek. V roce 1699 mění Kunratice svého majitele, jímž se stává Helena Zuzana Bedaridesová, rozená z Golče. Ta zde sedí ale jen do roku 1701, kdy panství kupuje Marie Barbora z Pöttingenu. Po její smrti Kunratice drží její dcera Marie Františka de Arco, která pak panství v roce 1721 prodává Janu Arnoštovi z Golče. Střídání majitelů se tak konečně zastavilo a pro celé panství nastávají lepší časy. Jan Adam k panství ještě roku 1728 přikupuje Šeberov, Hrnčíře a Chodov. V roce 1730 pak nechává přestavět zámek ve stylu vrcholného baroka a také zřídit rozsáhlý park. Golčové zde sedí až do roku 1795, kdy panství kupuje od Marie Josefy hrabě Karel Josef Clam – Martinic. Karel ale zámek vlastní jen dva roky a prodává jej pražskému měšťanovi Antonínu Josefu Korbovi. Antonín za napoleonských válek dodával zbraně rakouské armádě a za tyto své činy je v roce 1814 povýšen do rytířského stavu s predikátem z Weidenheimu. Za vlády tohoto rodu je zámek přestavěn do dnešní podoby. Tento vlastní zámek až do roku 1945.

Stručná historie majitelů panství

Berkové z Dubé

Berkové z Dubé pocházeli z velkého rozrodu Ronoviců. Za jejich prvního přímého předka se považuje Hynek Berka z Dubé / 1249 – 1306 /. Proslul jako udatný válečník v bojích s oddíly Ota Braniborského, čímž si vysloužil nejen slávu, vysoké hodnosti, ale také rozsáhlé statky. Umírá roku 1306 a zanechal po sobě čtyři syny, Půtu, Jindřicha, Hynáčka a Hynka. Půta se stal zakladatelem větve Berků z Adržbachu, Jindřich byl roku 1278 pražským kanovníkem a později v letech 1326 – 1333 olomouckým biskupem, Hynáček vlastnil hrad Housku a umírá roku 1320. Nejmladší Hynek zastával v letech 1319 – 1348 úřad pražského nejvyššího purkrabího, zvelebil statky zděděné po otci a vlastnil mnohé statky a hrady v Čechách.
Významným představitelem rodu byl Zdislav Berka z Dubé, který se roku 1518 stal držitelem zákupského panství. Po návratu Ludvíka Jagellonského na český trůn byl jmenován nejvyšším zemským sudím. Roku 1541 obdržel od krále Ferdinanda I. povýšení Zákup na město a k tomu i městský erb Berků z Dubé. Zároveň začal budovat v Zákupech reprezentativní zámek, centrum odkud spravoval své panství. Po celou dobu podporoval Ferdinanda I. a za tuto svou oddanost získal několik významných funkcí, mezi nimi i funkci místodržitele českého krále v dobách jeho nepřítomnosti. Roku 1542 získal Mělník a v následujících deseti letech do jeho zvelebování mnoho investoval. Zemřel roku 1553 na mor a je pochován v kostele v Zákupech. Přestože byl třikráte ženat, nezanechal žádné potomky a tak po jeho smrti přebýrá zákupské panství jeho bratranec Zbyněk Berka. O své panství se dobře staral, přikupoval další vesnice, roku 1556 se oženil s Veronikou z Lobkovic a v Zákupech nechal postavit pohřební kryptu Berků z Dubé. V roce 1578 onemocněl a 6. března 1578 na zámku v Zákupech zemřel. Byl pohřben v kryptě zákupského kostela kde bylo postupně pohřbeno 23 příslušníků rozvětveného rodu Berků z Dubé. Stavovských bouří se Berkové účastní na obou stranách konfliktu. Jedni jsou potrestáni ztrátou majetku a druzí byli roku 1637 povýšeni na říšská hrabata. Rod Berků z Dubé vymřel v 18. století.

Hýzrlové z Chodů

Hýzrlové z Chodů byli do 16. století skromnou vladyckou rodinou, sídlící na Loketsku, bez významnějších společenských ambicí. Vše se ale obrátilo v osobě Jindřicha Hýzrle / 1575 - 1665, který vstoupil do habsburské armády, v které prožil celou třicetiletou válku. V habsburské armádě sloužil od roku 1594 a to střídavě jako páže a dvořan arciknížete Arnošta a diplomat arcivévody Leopolda Pasovského. Za svou věrnost habsburské koruně a katolické církvi se dostává k značnému jmění a je povýšen do panského stavu. Jindřich tak zanechal svým potomkům značné jmění. Bohužel rod Hýzrlů vymírá po meči již v 18. století.

Griespekové z Griespachu

Zakladatelem české větve Griespeků byl Florián Griespek, který byl vysoce vzdělaný a stal se úředníkem krále Ferdinanda I. kde vynikal řešením státních finančních záležitostí. V těchto králových službách velice zbohatl. Ve své funkci si velice znepřátelil české stavy, kteří se ho při protihabsburských bouřích roku 1547 chtěly zbavit a dokonce jej uvěznily na několik dnů do Bílé věže. Když však král povstání potlačil bohatě Griesperka odměnil za jeho utrpěná příkoří a vylepšil mu erb o štítek z Bílou věží. Přeze všechny výhrady k jeho osobě byl ale Ferdinand vysoce vzdělaný a osvícený člověk, postavil zámky v Kacéřově a Nelahozevsi. I když svým synům zajistil vynikající vzdělání, nikdo už jeho věhlasu nedosáhl a rod Griespeků vymírá v 17.století.

Malovcové z Malovic

Jméno Malovcové z Malovic odvozovali od tvrze Malovice nedaleko Netolic, v jižních Čechách. První z přídomkem z Malovic je roku 1313 – 1341 připomínán Bohuslav z Malovic. Malovcové z Malovic v průběhu staletí nikdy nepatřili k významným vladyckým rodinám. Příbuzensky byli, alespoň podle rodového erbu, propojeni s pány z Pardubic, kteří ve znaku také používali polovinu koně. Toto erbovní znamení vzniklo roku 1158, v bitvě u Milána, kdy předek těchto rodů Ješek pronikl do Milána, aby zde loupil. Když se vracel a projížděl městskou bránou, spadla za Ješkem mříž a rozpůlila jeho koně. Ješek se vrátil do tábora pěšky s kořistí a sedlem. V průběhu věků se rod rozdělil na mnoho větví, které se od sebe lišily svými přídomky. Největší rozruch z tohoto rodu vzbudil roku 1598 Bohuslav Malovec, když koupil za 320.000 kop míšenských, od Jáchyma Oldřicha z Hradce panství Hlubokou. Roku 1611 však Hlubokou zpustošilo pasovské vojsko a když se v dobách stavovských bouří Jetřich, syn Bohuslava přidal na stranu stavů, Malovcové o Hlubokou definitivně přicházejí. Ne všechny větve Malovců byly ale takto pobělohorskými konfiskacemi postiženy. Např. Malovcové z Kámena drželi hrad Kámen až do roku 1726, Roku 1690 Václav Malovec staví v Libouni barokní zámek, který drží až do roku 1767, kdy jej prodal Marii Josefě z Auersperku, člen chýnovské větve Petr Malovec získal roku 1642 radnické panství a nechává zde vystavět ranně barokní zámek a před tím, roku 1638 je tato větev povýšena do panského stavu, roku 1556 kupuje Zikmund Malovec z libějovické větve ves Březí z tvrzí, kterou Malovcové drží až do 19. století a kde Václav Malovec roku 1805 nechává vystavět zámek, zvaný Vysoký hrádek, který poslední z Malovců, jeho syn František roku 1825 prodává Josefu Hirschovi.

Čabeličtí ze Soutic

První zmínka o tomto rodu pochází již ze 14. století, kdy ve vsi Soutice, nedaleko Zruče nad Sázavou seděl Mojk ze Soutic. První kdo se nazýval přídomkem Čabelický byl ale až kolem roku 1390 Hroch ze Soutic. Do popředí se tento rod dostává díky Janu Čabelickému ze Soutic, který se na sklonku husitských válek připojil k Hynkovi Ptáčkovi z Pirkštejna a pak i k Jiřímu z Poděbrad. Než roku 1458 zemřel, zastával úřad nejvyššího mincmistra království českého. Jiřímu z Poděbrad zůstává věren i jeho syn Jan mladší Čabelický ze Soutic a za své služby dostává jako zástavu Týn nad Vltavou. Zde však vzestup tohoto rodu končí. V řadách rodu byli jak stoupenci reformace, tak i katolíci. Roku 1626 Čabeličtí ještě povýšili do panského stavu a roku 1682 do stavu hraběcího, ale postupem času tento rod chudl až se v 18. století vytratil z povědomí české šlechty.

Golčové z Golče

První zmínka o tomto pruském rodu svobodných pánů a hrabat je již ze 13. století. Tehdy se tento rod vystěhoval z Porýní do Pomořanska. Do Čech se dostává na počátku sedmnáctého století, když roku 1602 Günter z Golče získává inkolát / něco jako občanství s právem nakupovat majetek / v Markrabství Moravském. O dvanáct let později inkolát dostává i jeho bratr Reinhard, který byl pak v roce 1620 zvolen nejvyšším válečným komisařem. I ostatní členové tohoto rodu sloužili ve vysokých hodnostech vojsk po celé Evropě. Přímo v Čechách vlastní majetky především Martin Maxmilián a Jan z Golče. Jan byl tajným sekretářem v dvorské kanceláři, jeho syn Jan Karel pak císařským radou, pražským purkrabím a malostranským hejtmanem. V roce 1731 obdržel Jan Arnošt hraběcí titul a bratři Jan Nepomuk František a Arnošt Jan se stali říšskými hrabaty. Z českých zemí tento rod vymizel koncem 18. století v osobě Martina Maxmiliána z Golče, který byl zabit v souboji.

Přidat komentář

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.