Barrandovské terasy (veřejnosti nepřístupné)

Barrandovské terasy (veřejnosti nepřístupné)

Na počátku všeho byl lidský sen. Vystavět na proslulé Barrandovské skále zahradní vilové město. Tím kdo tento sen proměnil ve skutečnost byl pražský podnikatel ing. Václav Havel. Byl vybudována přístupová komunikace od Zbraslavské silnice. Území bylo rozděleno na 200 stavebních míst o rozloze 400-3800 m2. Každý pozemek byl řešen tak, aby jednotlivé domky byly zcela samostatné, obklopené ze všech stran vlastní zahradou.
Již od počátku počítal ing. Václav Havel v místě s vybudováním přitažlivého společenského střediska. Záměr se naplnil vybudováním Barrandovských teras jejichž autorem je arch. Max Urban. Zadání bylo pro 3000 osob. Bylo však nutné počítat s tím že takové návštěvy nebudou časté, proto bylo celé prostranství vhodně rozčleněno nejen půdorysně ale i výškově. Tak vznikly terasy. Jako problém se ukázalo zimní uskladnění 3.000 zahradních židlí a 500 stolů. Za tímto účelem byl navržen účelný a pohodlný kovový skládací nábytek. Tento typ se později natolik osvědčil že ho ve velkém vyráběla firma Gottwald v Brandýse nad Orlicí. Architektonickou dominantou teras se stala věž vystupující z hlavní budovy, jejíž vnitřní prostory byly přizpůsobeny restauračnímu provozu. Vzhledem k její výšce a poloze se návštěvníkům naskýtal nádherný pohled na panorama města. Barrandovské terasy byly otevřeny 27.9.1929 po pouhé šestiměsíční výstavbě. Jezdili a chodili sem vysocí státní úředníci, politici, diplomaté, podnikatelé, umělci ale i tisíce Pražanů a návštěvníků města. Od paláce Lucerna, sem od dopoledne až do půlnoci jezdily levné autobusy provozované firmou Havel. Při příznivém počasí tu byla hlava na hlavě. Na terasách hrál až do 19 hodiny večerní velice oblíbený jazzový orchestr R.A.Dvorského. V roce 1937 byl na jižní části teras přistavěn dřevěný objekt Trilobit baru. Ten byl v provozu až do ranních hodin. Za druhé světové války byl provoz poněkud utlumen, ale po ní se rozvinul v plné šíři. Po roce 1948 přešly Barrandovské terasy do majetku státu a objekt začal pozvolna chátrat. Do oprav a údržby se investovalo minimálně. Koncem 80. let se plánovalo že ke stavájící budově budou přistavěna dvě hotelová křídla o 330 lůžkách a ke stávající kapacitě přibude 575 míst u stolu. Původní Trilobit bar měl být stržen a nahrazen novým objektem. Výstavbu za 140 mil. korun měl zajišťovat podnik Pragohotel. Z toho se však nic neuskutečnilo. Přišla revoluce a s ní restituce. Objket se vrátil do vlastnictví rodiny Havlů. Barrandovské terasy však chátrají dál a stále více a nic nepomáhají protesty a připomínky úřadníků a památkářů. Bývalý prezident Václav Havel, který tak často kritizoval minulý režim za neúctu k architektonickému a kulturnímu dědictví, zachovává v případě Barrandovských teras důstojné mlčení. V současné době se v areálu občas konají prodejní a výstavní akce okolo ekologicky čistých potravin, ale samotný objekt je stále vhodně nevyužit.
Nejbližší okolí v době výstavby teras bylo tehdy ve velmi neutěšeném stavu a přímo vybízelo k další stavební činnosti. To se týkalo především opuštěného lomu přímo pod nimi. Tady byl v roce 1930 vybudován železobetonový bazén o rozměrech 50 x 18 m se šesti závodními drahami. Na jižní straně byla hloubka 1 m, na straně severní 4,5 m. Z terénních důvodů byla věž pro skokany postavena na východní straně. Věž měla pevné plošiny umístěné v 5 a 10 m vysoko a pružné prkno ve výši 3 m nad hladinou. Na západní a severní straně byly tribuny pro 3.000 diváků. Bazén byl napájen filtrovanou vodou z vlastní studny a byl proslulý svou velmi studenou vodou. Součástí areálu byla ještě pláž, anglický trávník, hřiště pro odbíjenou a stoly pro stolní tenis. Jinak zde byla budova se všemi nutnými prostory jako šatnami, místnosti pro plavčíka, lékaře, pokladna, kuchyně a prosklená restaurační místnost. Mohutný skalní masiv chránil sice plavecký stadion před větrem, ale bohužel a to především v odpoledních hodinách i před sluncem. V 50. letech se uvolnila část skály a poškodila plavecký stadion. Ten střídal různé správce a i uživatele, stále více se stával nepoužitelným a nepohodlným, zvláště díky dopravnímu ruchu a výstavbě komunikace na Zbraslav a Radotín. Po výstavbě plaveckého stadionu v Podolí tento bazén zanikl definitivně. Dnes je zcela zarostlý náletovou zelení, která i se uchytila i tam kde je to skoro nemožné a plavecký bazén dále narušuje.

Přidat komentář

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.